Dlouho jsem nepsal. Za leden se toho stalo dost. Byl jsem v Mnichově odevzdat byt. Služebka nakonec byla, tak jsem si ji o den prodloužil, a jednu noc přespal v prázdném bytě. Bylo to zvláštní - prázdný byt tak jako tehdy před osmi lety. Paní Stein - ta rozumná z Verwaltungu - dorazila, dal jsem jí tři stovky na úklid, podepsal protokol, vyfotil ho, a bylo to. Už to tam nikdy neuvidím. Doufám, že nám časem vrátí tu kauci. V Mnichovském officu byl - ne úplně překvapivě - problém s badgem, který mi zase nešlo vystavit (normálně by to mělo jít snadno na každé vrátnici). Pro mě to byla velká potíž, protože být tam jako host, musí vás lidi eskortovat v podstatě i na záchod, což je trapné a otravné. Naštěstí po tom, co jsem vytvořil asi 3 tikety a mluvil/chatoval se 4mi různými lidmi, mi jeden ze sekuriťáků dokázal funkční badge vyrobit. Tak jsem ho navrhl na nějakou pochvalu. Po předání bytu jsem zbylé 3 noci spal v a&o hostelu na Arnulfstraße. Z nostalgie, protože tam jsem byl v M...
Konečně mám zajištěnou práci. Tedy, práci v 🇨🇿. Pravda, to nejhorší, co se mi mohlo stát, bylo posunutí termínu, a do té doby bych dál pracoval v 🇩🇪, takže žádná katastrofa. Ale byl by to i tak problém, především bych musel formálně řešit bydlení, a ještě další věci. No ale v uplynulém týdnu jsem úspěšně absolvoval v Praze vstupní prohlídku, tak teď už mi v "nástupu" do práce snad nic nebrání (uvozovky proto, že kromě výplatnice a nějakých benefitů se vlastně nezmění zhola nic, už teď dělám jen z domu). Tak docela úspěch to ale nebyl, neboť mi naměřili fakt vysokou hladinu cholesterolu, takže mě čekají dietní Vánoce (😥) a pak možná léčba, pokud mi to naměří po stěhování znovu. Jako by těch problémů nebylo dost. Stěhování je fyzicky snad zajištěno, tak jen aby dojeli stěhováci a aby nám tam někdo nestál. Urgoval jsem značky (musí tam stát 4 dny předem) a ujistili mě, že se o všechno včas postarají, ale kdy je tam dají, to mi neřekli (🙄). Naše megakorporace mi taky už do...
A jsme zpátky v Mnichově. Jako každý rok - škola v Bavorsku začíná v půlce září. Něco je ale letos jinak. Už to totiž odpočítávám. Během letošního jara jsme příbuzenstvo a známé překvapili zprávou, že plánujeme návrat do Česka. Po třinácti, možná čtrnácti letech v zahraničí - podle toho, kdy nám to vyjde. A aby to nebylo málo, z jedenapůlmilionového Mnichova do dvousethlavé moravské vesničky, o které jste téměř určitě nikdy neslyšeli. Solidní kulturní šok. Proč? Tahle otázka se pochopitelně nabízí. V poslední době jsem ji několikrát zodpovídal, a ještě častěji jsem si ji kladl sám. Je to složité, a vůbec na to zatím nemám dobrou odpověď. Vynucený návrat to není - nikdo nás nevyhání. A já osobně jsem "za kopečky", podle běžných měřítek, zatím docela uspěl: výrazně nadprůměrně ohodnocená práce, klasická rodina se čtyřmi dětmi, bydlení v dobré lokalitě, nějaké jazykové zkušenosti. Leckdo by to asi bral. Je tu ale i obrácená strana mince. Zbytek rodiny to k nám má daleko. A my k ...
Komentáře
Okomentovat