Začátek návratu

A jsme zpátky v Mnichově. Jako každý rok - škola v Bavorsku začíná v půlce září. Něco je ale letos jinak. Už to totiž odpočítávám.

Během letošního jara jsme příbuzenstvo a známé překvapili zprávou, že plánujeme návrat do Česka. Po třinácti, možná čtrnácti letech v zahraničí - podle toho, kdy nám to vyjde. A aby to nebylo málo, z jedenapůlmilionového Mnichova do dvousethlavé moravské vesničky, o které jste téměř určitě nikdy neslyšeli. Solidní kulturní šok.

Proč? Tahle otázka se pochopitelně nabízí. V poslední době jsem ji několikrát zodpovídal, a ještě častěji jsem si ji kladl sám. Je to složité, a vůbec na to zatím nemám dobrou odpověď. Vynucený návrat to není - nikdo nás nevyhání. A já osobně jsem "za kopečky", podle běžných měřítek, zatím docela uspěl: výrazně nadprůměrně ohodnocená práce, klasická rodina se čtyřmi dětmi, bydlení v dobré lokalitě, nějaké jazykové zkušenosti. Leckdo by to asi bral.

Je tu ale i obrácená strana mince. Zbytek rodiny to k nám má daleko. A my k nim, pochopitelně. I když jsme v půlce naší zahraniční zkušenosti vyměnili Curych za bližší Mnichov, je to pořád daleko. Teď "za koroňáka" je to ještě o fous horší. A jezdíme vlakem, protože létání máme dost neradi a auto jsme zatím nepotřebovali. No, a druhá věc je, že tady společensky žijeme zejména v bublině české komunity. Já ještě taky v té naší korporátní.

Ne, nemám to pořádně rozmyšlené. Ale těším se na to. Je fajn se na něco těšit.