Demolice!

Už probíhá. Nebo spíš proběhla, z větší části. Právě jsem se vrátil z ČR. Po dalším malém zdržení z důvodu nemoci šéfa demoliční firmy se šlo v pondělí konečně na věc. Já tam dorazil s předstihem, a dal se do sekání trávy vzrostlé místy až do výše ramen, nedbaje sousedských rad, že je to na kosu moc suché. Sekání kosou je romantika, sekačka je nuda, no ale to by místní asi nepochopili.

Nejdřív dorazil demolition boss na rychlou koordinaci, zase odjel (další kolo sekání), a s půlhodinovým zpožděním dorazila demoliční četa se šedesátitunovou soupravou, která dala místnímu asfaltu zabrat. Nejdřív mi vykládali, co všechno je špatně (čerstvý asfalt, blbě stojící sousedovic auto, elektrické vedení příliš nízko, a tu kanalizaci tam dal někdo naschvál), a pak šli na to. S pomocí dost zajímavé akrobacie se lžící bagru, nějakých prken (ta jsem musel vytahat ze stodoly, už úplně poslední) a polen pro přemostění kanalizace se monstrózní bagr úspěšně prosmýkal na cestu kolem domku. Pak tam ještě tahač zacouval a bagr si z něj "podal" kromě obvyklé lžíce kleště a drtičku.   

Ten den se už nic nedělo, a mně zrovna dorazil odvoz do Služovic k rodičům, ještě stihli většinu toho divadla s bagrem. Řidičem byl sestřin přítel, se kterým jsme se ještě neviděli. Zatím hlavně vím, že jezdí jako něco mezi Michaelem Schumacherem a Dominicem Torettem, akorát to víc komentuje. Tak snad víc pokecáme někdy o prázdninách. Ve Služovicích všechno jako obyčejně, jen o strom méně a nová pec. Jo, pec. Prý teď vydrží padesát let.  

V úterý jsem úspěšně zvládl lékařské kolečko - nejdřív ráno na půl sedmou do opavské nemocnice na odběr krve a moči, pak na polikliniku na EKG (s takovou sympatickou sestřičkou), pak zase zpátky do Služovic, a na třetí odpoledne za paní doktorkou. Vyslechla, změřila, prohlídla, sepsala. Šli jsme pak do restaurace a přihlášku do autoškoly odeslali od nádraží, odkud jsem odjel do Šternberka.

Původní plán byl jet ve středu rovnou do Mnichova, ale já byl celkem zvědavý, jak probíhá demolice, a tak jsem se domluvil s Tesaři, že u nich přespím, a ráno jsem zajel kouknout do vesnice. Protože se tam dopoledne nejde busem rozumně dostat, svezl jsem se s dědovou koloběžkou vlakem do Újezda a vyrazil odtamtud. Hic jak sviňa, a to bylo teprve po deváté. Ale dojel jsem v dobrém čase. Dílo zkázy vypadá nějak takhle:

Kamenná zídka to, zdá se, přežila. I všechny stromky, aspoň co jsem si všiml. Tak sláva, to je úspěch.

Dopoledne jsem využil pohostinství u Iva, se sprchou i obědem, a Ivo shodou okolností zjistil, že mu "mě seslala prozřetelnost", protože já potřeboval přes Šternberk do Olomouce, a on si tam měl jet vyzvednout solární panely, a přivézt si vlastního pomocníka na nakládání. Tak to jsem byl já.

Pak šup na Pendolino, k Tesařům, skvělá večeře, pokecat, přespat, na bus na Florenc, a tradá do Mnichova. Zase jsme stáli půl hodiny navíc na benzínce. Ten inzerovaný čas jízdy je jednoduše podfuk, pane Jančuro.

Tak za dva týdny se tam vracíme. Snad to bude o něco kultivovanější. No a stavbě nestojí už nic v cestě. Totiž nic fyzického. Ještě ten projekt, povolení, finance, a tak. Detaily.