Návštěva vsi

Vydal jsem se navštívit náš pozemek. Autobus jede až do naší vesničky  ale dojel bych později, tak jsem to vzal do "mateřské" vesnice (tam, co je obecní úřad) a odtamtud došel 3 kilometry. Foukalo jako svině, ale jinak je to pěkná cesta. Měl jsem prý stopovat, že vás vždycky někdo vezme, protože jinam se tamtudy nechodí.

První den - pátek - jsme s dědou L. kopali nový kompost. Nejdřív jsme si naplánovali odvážné 4x4 metry, tak 40 cm do hloubky. Po nějaké době kopání a převážení hlíny a drnů jsme se shodli, že vykopem zatím jen 4x2, a 40 cm to asi být nemusí. Obhlíželi jsme taky zdi stodoly, a usoudili, že to ve dvou jen tak zbořit nepůjde.

Večer jsme zašli do hospůdky na dvě až tři. Bylo celkem prázdno. Pár lidí se zastavilo, podle předpokladů hodili okem po neznámém člověku, dědu L. pozdravili, ale jinak nikdo nic neřekl. Spaní ve staré světnici jsem přežil úspěšně. 

Druhý den v sobotu dojeli podle plánu moji rodiče, podívat se, do čeho to vlastně jdeme. Nezklamali a přivezli spoustu guláše, tak byl pro změnu vydatný oběd. I když ty smažené brambory a houby na vepřovém sádle mají taky něco do sebe.

Děda J. (tedy můj táta) ocenil kamennou zeď jako mnohem bouratelnější, než my, a jal se ji názorně bourat holýma rukama. A kupodivu to šlo, koneckonců je to zřejmě slepené jen jílem nebo něčím. Osamělý kus zdi, stojící za stodolou vedle kompostu (asi původně nějaký nedokončený pokus o přístavbu), byl za dvě hodiny tak poloviční. Těžší než to bourání je na tom vytřiďování rozumně velkých kamenů. Podobně dopadl vedle stojící kus zdi z vepřovic. Tedy vlastně "jílovic", protože správná vepřovice má v sobě kromě jílu slámu, a ta tady chyběla.

Tak to je na jednu stranu dobrá zpráva. Na druhou stranu jsme se shodli, že větší kus kamenné zdi pod stodolou (počasím celkem nedotčen, protože je pod střechou) je hezky přírodní, a takový unikátně rukodělný (muselo to dát hroznou práci tam ty kameny napasovat), a je škoda to bourat. Tak teď rozmýšlím o řešení, které zeď zachová, a zároveň ušetří. 

Večer jsme s L. zase zašli do hospůdky, a tentokrát bylo plno, a dal se s námi dokonce i někdo do řeči. Na vsi to asi nikdy netrvá dlouho. Po cestě zpátky domů (na videokonferenci s manželkou) nás soused K. zavolal k sobě na kus řeči. Tak jsme poseděli v kotelně, a ke kusu řeči přibylo i pivo a chlebíčky. Vesnice jsou prostě fajn.

V neděli se nám chtělo do práce o něco míň, ale vykopali jsme další dvě jámy pro stromy. Já se rozhodl dobourat ještě kus jílové zdi, a děda L. zatím pálil větve z poražené tuje. A odpoledne jsme se sbalili a jeli. Skoro se mi nechtělo domů, ale práce holt čeká a rodina taky.