Dobří expati se vracejí

Máme vodovod! Tedy zatím jenom trubku v zemi nataženou k pozemku. Totiž abyste rozuměli, v naší vesničce zatím vodovod nebyl. Ovšem stěhovat se někam, kde neteče voda, to by byl odvazismus i pro nás, takže už se s ním natvrdo počítalo, když jsme to rozjížděli. Peníze už byly minulý rok, jenom COVID to prý zdržel.  No a protože na pozemku není (zatím) celoročně vytápěné stavení, je potřeba vodoměrná šachta. Ta už je nachystaná - vypadá jako velikánská plastová nádoba (vysoká tak 1.5 m) s otvory pro trubky. Ale ještě musí do země.  

Tak přišel projekt demolice. Je toho hromada, zbourat dům a stodolu zřejmě není sranda. Taky vyvstal zajímavý nečekaný problém: Objekt nelze bourat, má-li na adrese někdo hlášeno trvalé bydliště. Takže děda se bude muset přehlásit do města, a pak zpátky. Dává to smysl, ale na druhou stranu nechápu, proč by nebylo možné mít trvalé bydliště na pozemku, kde nic nestojí, a bydlet tam třeba v maringotce. Předpisy jsou někdy nevyzpytatelné.

Tak architekti při práci na našem budoucím domě zjistili, že studnu uprostřed našeho pozemku spoluvlastní soused. Zajímavé. Takové věci se prý objeví často, když se přestavuje. Z online nahlížení do katastru to poznat není. Děda si na to při telefonátu vzpomněl - no jasně, to se odehrálo před lety, studnu kopali společně, a sousedi z ní pak nějakou dobu brali vodu. Asi jim to spoluvlastnictví tehdy připadalo logické. Teď už mají sousedi vlastní studnu, tak jim to snad už není k ničemu. Jsem zvědavý, jak se to vyvine.

A jsme zpátky v Mnichově. Jako každý rok - škola v Bavorsku začíná v půlce září. Něco je ale letos jinak. Už to totiž odpočítávám. Během letošního jara jsme příbuzenstvo a známé překvapili zprávou, že plánujeme návrat do Česka. Po třinácti, možná čtrnácti letech v zahraničí - podle toho, kdy nám to vyjde. A aby to nebylo málo, z jedenapůlmilionového Mnichova do dvousethlavé moravské vesničky, o které jste téměř určitě nikdy neslyšeli. Solidní kulturní šok. Proč? Tahle otázka se pochopitelně nabízí. V poslední době jsem ji několikrát zodpovídal, a ještě častěji jsem si ji kladl sám. Je to složité, a vůbec na to zatím nemám dobrou odpověď. Vynucený návrat to není - nikdo nás nevyhání. A já osobně jsem "za kopečky", podle běžných měřítek, zatím docela uspěl: výrazně nadprůměrně ohodnocená práce, klasická rodina se čtyřmi dětmi, bydlení v dobré lokalitě, nějaké jazykové zkušenosti. Leckdo by to asi bral. Je tu ale i obrácená strana mince. Zbytek rodiny to k nám má daleko. A my k ...